Okolí Ravensbrücku dnes působí téměř idylicky. Lesy, jezera a klidné město Fürstenberg/Havel jen několik desítek kilometrů severně od Berlína.
Právě tady však nacisté vybudovali místo, které se stalo symbolem perzekuce žen.
Ravensbrück byl největším koncentračním táborem určeným především ženám na území nacistického Německa. V průběhu války se z původního ženského tábora stal rozsáhlý komplex zahrnující také mužský tábor, pracovní provozy, průmyslový areál firmy Siemens a nedaleký tábor Uckermark.
Dnes už velká část původních vězeňských baráků nestojí. Ravensbrück proto nepůsobí stejně jako například Auschwitz-Birkenau.
Je to místo, které je potřeba číst v krajině.
Vznik tábora
Výstavba Ravensbrücku začala na konci roku 1938.
Na stavbě pracovali vězni z nedalekého koncentračního tábora Sachsenhausen. Na jaře roku 1939 byl nový tábor připraven přijmout první vězeňkyně.
V květnu 1939 sem bylo převezeno přibližně 900 žen z koncentračního tábora Lichtenburg.
Tím začala historie Ravensbrücku.
Tábor se postupně rozšiřoval. V roce 1941 vznikl vedle ženského areálu také menší mužský tábor a v roce 1942 byl nedaleko otevřen tábor Uckermark určený dívkám a mladým ženám.
Ravensbrück se zároveň stal centrem rozsáhlého systému pobočných táborů a nucené práce.
Kdo byl v Ravensbrücku vězněn
V Ravensbrücku nebyla vězněna pouze jedna skupina žen.
Nacisté sem deportovali politické odpůrkyně, členky odboje, Židovky, Romky a Sintky, svědkyně Jehovovy i ženy, které režim označil za „asociální“ nebo „kriminální“.
Vězeňkyně pocházely z více než třiceti zemí.
Velmi početnou skupinu tvořily Polky. Do Ravensbrücku však přijížděly transporty také ze Sovětského svazu, Německa, Rakouska, Československa, Francie, Maďarska, Nizozemska, Belgie, Jugoslávie a dalších okupovaných zemí.
Neexistoval proto jeden jediný typický příběh ženy z Ravensbrücku.
Jedna byla zatčena za odboj.
Jiná kvůli svému původu.
Další proto, že podle nacistického státu nezapadala do představ o „správné“ společnosti.
Příjezd do tábora
Příjezd znamenal okamžitou ztrátu soukromí a velké části vlastní identity.
Nově příchozím byly odebrány osobní věci a oblečení. Následovala registrace a zařazení do některé z vězeňských kategorií.
Vězni byli označováni číslem a barevným trojúhelníkem určujícím kategorii, do které je táborová správa zařadila.
Od této chvíle se jejich každodenní život podřizoval pravidlům koncentračního tábora.
Každodenní život
Každý den určovaly především nástupy, práce a táborová disciplína.
Vězni museli stát při dlouhých apelech bez ohledu na déšť, zimu nebo horko. Pro lidi vyčerpané hladem, nemocemi a prací představovalo dlouhé stání další fyzickou zátěž.
S pokračující válkou se podmínky stále zhoršovaly.
Do Ravensbrücku přicházelo stále více lidí, zatímco množství potravin, prostoru a zdravotní péče nestačilo.
Baráky byly přeplněné.
Na podzim roku 1944 nechala SS v táboře postavit dokonce velký stan, ve kterém byly v určitém období namačkány tisíce vězňů.
Nucená práce
Práce byla jedním ze základních principů fungování Ravensbrücku.
Vězeňkyně pracovaly v zemědělství, při stavebních pracích, v táborových dílnách i v německém válečném průmyslu.
V areálu vznikl takzvaný Industriehof s textilními a dalšími dílnami.
S pokračující válkou začalo využívání vězňů jako pracovní síly nabývat stále většího významu.
Ravensbrück se stal centrem sítě desítek pobočných táborů.
Siemens v Ravensbrücku
Jedním z nejvýraznějších příkladů propojení koncentračního tábora s německým průmyslem byla společnost Siemens & Halske.
Od roku 1942 vznikal přímo vedle ženského tábora výrobní komplex.
Postupně zde vyrostlo dvacet výrobních hal.
Vězeňkyně zde vyráběly například cívky, relé, spínače a další elektrotechnické součásti využívané německým průmyslem.
V některých obdobích zde pracovaly více než dva tisíce žen a dívek.
Ravensbrück tak nebyl izolovaným světem.
Koncentrační tábor byl přímo propojen s válečnou ekonomikou nacistického Německa.
Ženské dozorkyně
Ravensbrück měl zvláštní význam také pro systém ženských dozorkyň.
Dozorkyně formálně nebyly členkami SS, ale patřily k pomocnému personálu SS a podílely se na každodenním dozoru nad vězeňkyněmi.
Od roku 1942 se Ravensbrück stal jedním z významných míst jejich výcviku.
Ženy, které zde získaly zkušenosti, byly následně nasazovány také v dalších koncentračních táborech.
Jednou z nejznámějších dozorkyň spojených s Ravensbrückem byla Dorothea Binz, která postupně získala vysoké postavení v ženské táborové hierarchii.
Po válce byla souzena v jednom z procesů s personálem Ravensbrücku a odsouzena k smrti.
Lékařské experimenty
Jednou z nejtemnějších kapitol Ravensbrücku byly lékařské experimenty.
Od roku 1942 prováděli lékaři SS na vězeňkyních pokusy zaměřené například na léčbu infekcí, účinky sulfonamidů nebo operace kostí, svalů a nervů.
Na nohách některých žen byly vytvořeny rány, které byly následně záměrně infikovány.
Jiné podstupovaly chirurgické zásahy do kostí a svalů.
Řada obětí měla trvalé následky.
Některé zemřely.
Ravensbrücké „králíky“
Zvláštní skupinu obětí experimentů tvořily polské politické vězeňkyně.
Mezi vězni se pro ně používalo označení „králíci“.
Jejich zmrzačené nohy byly viditelným důkazem experimentů.
Vězeňkyním se dokonce podařilo některá zranění tajně fotografovat ještě během existence tábora.
Fotografie měly vytvořit důkaz pro případ, že by samotné oběti válku nepřežily.
Některé ženy později svědčily při norimberském procesu s nacistickými lékaři.
Uckermark
Nedaleko hlavního tábora vznikl v roce 1942 takzvaný Jugendschutzlager Uckermark.
Nacisté jej označovali jako „ochranný tábor mládeže“.
Ve skutečnosti zde byly vězněny především dívky a mladé ženy, které nacistické úřady označily za „nevychovatelné“, „asociální“ nebo jiným způsobem nevyhovující představám režimu.
Táborem prošlo přibližně 1 200 dívek a mladých žen.
Podmínky zahrnovaly nucenou práci, tresty, nedostatek potravin a tvrdou disciplínu.
Vraždění vězňů
Ravensbrück nebyl vyhlazovacím táborem typu Treblinka nebo Sobibor.
To však neznamená, že zde lidé nebyli systematicky zabíjeni.
Vězni umírali hladem, nemocemi a vyčerpáním.
Probíhaly popravy a vraždění pomocí smrtících injekcí.
Nemocní a práce neschopní lidé byli také vybíráni k transportům do zařízení nacistického programu vraždění nemocných.
Na začátku roku 1942 bylo přibližně 1 900 vězňů Ravensbrücku deportováno do Bernburgu, kde byli zavražděni v plynové komoře.
Plynová komora
Na začátku roku 1945 nechala SS v blízkosti krematoria vybudovat provizorní plynovou komoru.
Existovala pouze několik měsíců.
Přesto zde bylo podle současných historických odhadů zavražděno přibližně 5 000 až 6 000 lidí.
Byla to poslední fáze postupné radikalizace násilí v Ravensbrücku.
Bílé autobusy
Na jaře roku 1945 se části vězňů podařilo dostat z Ravensbrücku ještě před osvobozením.
Díky akcím Červeného kříže byly tisíce lidí odvezeny do bezpečí ve Švédsku, Švýcarsku a Francii.
S těmito záchrannými operacemi je spojována především akce známá jako Bílé autobusy.
Pro tisíce dalších vězňů však konec tábora vypadal úplně jinak.
Pochod smrti
Koncem dubna 1945 začala SS Ravensbrück evakuovat.
Více než dvacet tisíc vězňů bylo vyhnáno z tábora a nuceno pochodovat směrem na severozápad.
Mnozí byli nemocní a fyzicky vyčerpaní.
Pro část vězňů se cesta změnila v pochod smrti.
V samotném Ravensbrücku zůstali především lidé, kteří už nebyli schopni transportu nebo dalšího pochodu.
Osvobození
Dne 30. dubna 1945 dorazily do Ravensbrücku jednotky Rudé armády.
V táboře nalezly několik tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů.
Ani osvobozením však jejich utrpení automaticky neskončilo.
Mnozí byli těžce podvyživení, nemocní nebo trpěli následky dlouhodobého věznění.
Někteří zemřeli ještě po osvobození.
Kolik lidí Ravensbrückem prošlo?
Přesné statistiky nejsou u Ravensbrücku jednoduché a různé historické prameny pracují s mírně odlišnými čísly.
Současný památník uvádí přibližně 120 000 registrovaných žen a dětí, asi 20 000 mužů a přibližně 1 200 dívek a mladých žen v táboře Uckermark.
Nejméně desítky tisíc lidí systém Ravensbrücku nepřežily.
Současné výzkumy památníku pracují s minimálně přibližně 28 000 oběťmi.
Ravensbrück po válce
Po osvobození začala velkou část bývalého tábora využívat sovětská armáda.
Část historických staveb byla změněna nebo postupně zanikla.
Bývalé vězeňkyně se už krátce po válce snažily, aby místo nezmizelo z paměti.
Dne 12. září 1959 byl otevřen Národní památník Ravensbrück.
Jeho součástí se stalo krematorium, táborová věznice, část původní zdi a pietní prostor u jezera Schwedtsee.
Sovětská vojska využívala velkou část areálu až do první poloviny 90. let.
Teprve po jejich odchodu bylo možné postupně zpřístupňovat další části bývalého táborového komplexu.
Ravensbrück dnes
Dnes je Ravensbrück rozsáhlým památníkem a muzeem.
Návštěvník zde může vidět bývalou komandanturu, vstup do vězeňského areálu, táborové prostranství, místa původních baráků, krematorium, pozůstatky pracovních areálů i budovy spojené s personálem SS.
Jedním z nejvýraznějších míst je památník na břehu jezera Schwedtsee s monumentální sochou Tragende – „Nesoucí“.
Ravensbrück dnes nevypadá jako zachovaný koncentrační tábor.
Velká část původních staveb zmizela.
Právě proto je při návštěvě důležité rozumět tomu, co na jednotlivých místech stálo a co se zde odehrávalo.
A právě to se pokusíme ukázat také v našem připravovaném dokumentu FINDOUT.
Co v Ravensbrücku uvidíte
- bývalou komandanturu SS,
- hlavní táborový prostor,
- místa vězeňských baráků,
- krematorium,
- místo bývalé plynové komory,
- popraviště,
- Industriehof,
- pozůstatky areálu Siemens,
- domy příslušníků SS a ženských dozorkyň,
- památník u jezera Schwedtsee,
- oblast bývalého tábora Uckermark.
Zdroje
Pro tento článek bych na web dal zatím tuto jednoduchou sekci:
Mahn- und Gedenkstätte Ravensbrück
United States Holocaust Memorial Museum – Holocaust Encyclopedia
Stiftung Brandenburgische Gedenkstätten
Institut Pamięci Narodowej – materiály k Ravensbrücku